Mercedes Benz C111

Ve jménu revoluce !

 

První krůčky

Ačkoliv se už od roku 1896 Mercedes vždy účastnil i těch nejvyhlášenějších automobilových závodů a s velkými úspěchy, nenabídl veřejnosti žádný seériově vyráběný vůz který by útočil na supersportovní třídu od dob legendárního Gullwingu 300 SL a mohl být jeho pomyslným nástupcem. S vozem C111 měl Mercedes v roce 1970 první příložitost po více než patnácti letech. Na Frankfurtském autosalónu IAA byla představena studie supersportu pod tajemným označením C111. 

Pokrokové až futuristické linie aerodynamického tvaru karoserie se sytě oranžovou barvou ujistili, že tento Mercedes je vytvořen pro radost z dynamiké jízdy bez kompromisů a pokud je zapotřebí, Mercedes sleví ze své pověstné náročnosti na zachování návazností hlavních linií. Přesto dokázal C111 znovu interpretovat přednosti vzhůru výklopných dveří po vzoru legendárního Gullwingu. Karoserie byla posazena na nízký sportovní podvozek s krásnými pětipaprskovými elektrony a na tu dobu na neuvěřitelně širokých pneumatikách. Tyto parametry utvářely jedinenčný vůz který nebylo možné přehlédnout. Dvoumístný sporťák s trojcípou hvězdou a tváří predátora dával tušit že se pod jeho kapotou skrývá velmi silné srdce. Tušení bylo správné, ale ten kdo si představoval nějaký převrtaný a upravený osmiválec, by se o to více divil kdyby nahlédl pod kapotu, přesněji řečeno mezi zadní nápravu a kabinu řidiče a spolujezdce. Nalezl by tam totiž Wankelův rotační motor RCE. Už od roku 1962 pracovali inženýři na vhodném Wankelovu motoru RCE – „Rotary Combustion Engine“

První generace

Tato první generace měla atypické tři úrovně výšky světlometů nad sebou, spodní řada po stranách chladiče, prakticky na nejnižším možném místě, byla osazena mlhovkami, střední řada obrysových světel byla zapuštěná do přední kapoty a horní řada s potkávacími a dálkovými světly byla výklopná. Vskutku originální řešení mělo svůj praktický důvod, extrémně nízká příď vozu vyžadovala nové řešení osvětlení vozovky. Tato první generace měla zároveň praktické nicméně nepříliš vzhledné zadní trojité lampy. Jak je zřejmé z tabulky, model byl osazen RCE motorem typu KE o objemu 2,1 l a o součtovém objemu 4,2 l (výpočet objemu Wankolova motoru musí brát na zřetel i objem pracovní komory). Motor disponoval výkonem 280 ks. Zrychlení vozu z 0-100 km/h bylo za 4,9 s. Při vývoji však inženýři použili RCE motor trochu odlišné konstrukce (typ ZF) se třemi rotačními články po 600 ccm, výsledný objem byl tedy 1,8 l a součtový objem 3,6l a výkon pak 250 ks, ale ačkoli byl tento RCE motor poprvé použit v Mercedesu, není uveden v oficiálních pramenech.

Wankel motor RCE - "Rotary Combustion Engine"

Takto vypadal v krátkosti jeho vývoj

Přesto dokázal znovu interpretovat

Druhá verze

Druhá verze byla tím pravým a právě ta byla představena poprvé veřejnosti v roce 1970 pod jménem C111, ačkoli se v podstatě jednalo už o druhou verzi, tedy o C111-II. Nyní bylo upuštěno od prostřední řady obrysovek a byly atypicky umístěny do mlhovek. A místo zadních trojitých lamp, dostala tato verze perfektně pasující lampy sdružené a oválné. Záď byla odlehčena ostřejším úhlem, který svírala s vozovkou a vozu to přidalo na jeho sportovním výrazu. Oproti C111-I, byla tato část vozu vyřešena prosklením mezi zadními sloupky, místo žebrovaného sání. Tato verze byla na svět přivedena celkem v 16ti plně funkčních a otypovaných exemplářích. Jejich konec mi není znám, ale dnes musí mít obrovskou cenu. Navíc v C111-II byly použity takové prvky jako ABS, regulované sání nebo elektronická kontrola přívodu paliva, tehdy za použití tranzistorů. Samozřejmostí u Wankelova motoru musel být olejový chladič. Ačkoli je v tabulce uveden výkon 350 ks, ostrá verze II. generace RCE motoru řady KE disponovala výkonem přes 400 ks, ale výrobce dal nakonec přednost větší živostnosti před surovým výkonem. Karoserie byla vyrobena z laminátu, nosným prvkem vozu byl podvozek. Další zajímostí byla dělená palivová nádrž po 2 x 60 l, z důvodu optimálního rozložení hmostnosti a zmíněné umístění motoru před zadní nápravou. Vůz byl dále vybaven pětistupňovou ručně řazenou převodovkou a stavitelnou výškou a odezvou tlumičů, dnes známé jako „Nivo“. Moderní interiér v žádném případě nezaostával za svými jmenovci a v rámci možností sportovního vozu poskytoval maximální pohodlí. Tvrdší sportovní sedadla byla vybavena tříbodovými bezpečnostními pásy s atypickým upevněním ve tvaru písmene „V“. Podle osvědčeného vzoru byly ve výhledu řidiče umístěny všechny budíky, pravá ruka pak obsluhovala úzký sdružený středový panel s vypínačem přívodu elektřiny z baterie. Mercedes skutečně myslel na vše a autorádio Becker, které bylo kvůli úzkému středovému panelu umístěno ve vertikální poloze, bylo vyrobené speciálně pro model C111 s popisky ovladačů otočené o 90°. O to více je smutné, že tento vyjímečný vůz s tolika inovativními prvky doladěné k naprosté funkčnosti a spolehlivosti, jaká je všem vozům Mercedes-Benz vlastní, se nedočkal ani malosériové zakázkové výroby.

Mercedes benz C111-III

Poslední třetí verze

Poslední, třetí verze byly pod vedením profesora Hanse Liebolda využívány čistě pro výzkumné účely. Důvodů bylo několik. Koeficient součinitele odporu vzduchu byl u C111 vynikající a spolu s lehkou karosérií tvořil vůz s fantastickými jízdními vlastnosti a neuvěřitelnou přilnavostí. C111-III dostal mnoho jednoúčelových podob se sníženým podvozkem, které by asi zákazník nedocenil, např. zakrytá přední a zadní kola, nebo žraločí ploutev po vzoru Tatraplánu. Mezi zajímavosti spojené s projektem C111-III patří světový rychlostní rekord s Wankelovým RCE motorem uskutečněným v roce 1979 (403 km/h) a později se stal C111-IIII i držitel rychlostního rekordu s dieslovým motorem. 

Projekt C111

Přes veškeré naděje a ambice nebyl projekt C111 (resp. C111-II) schválen pro sériovou výrobu. Důvody nebyly zveřejněny. Je možné, že na sebe chtěla automobilka upoutat pozornost a tak trochu pohrozit prstem výrobcům supersportů, jejichž představitele by ani ve snu nenapadlo, že právě Mercedes-Benz by se mohl stát v příštích letech jejich konkurentem. Tím pravý důvodem však ale byl samotný Wankelův motor, který je náročnější na údržbu a díky větším třecím plochám vykazuje daleko větší opotřebení než koncepce spalovacího motoru, jak ji můžeme znát od vynálezce Gottlieba Daimlera v podobě motoru Phaeton. Samotná výroba i údržba by tento vůz natolik prodražila, že by si ztěží hledal zákazníky. Přesto jsem přesvědčen že věda dovolí Wankelovu motoru aby v budoucnosti prokázal své kvality ve větším měřítku ať už díky dokonalejším mazacím olejům, nebo jeho nové koncepci. Od úvahy o výrobě C111 upustil Mercedes v roce 1976, ale oficiální spolupráce s institucí TES byla datována až od roku 1976 a ukončila ji restrukturalizace automobilky v roce 1993. Osobně bych se ale divil, kdyby Mercedes zcela opustil teorii Wankelova motoru na sériové lince, kterou právě C111ka nastartovala. Alespoň částečnou satisfakcí za tento neuskutečněný sen, mezi jehož zhmotněním nestál technický problém nýbrž rozhodnutí, by byl nový supersport s Wankelovým motorem, podle předlohy C111ky.

Mercedes benz C112

Projekt C112 DVANÁCTIVÁLCOVÝ RACEK

Nové auto s „racčími křídly“ po vzoru 300 SL sérií W194 a W198 dostalo označení C112. Tím se hlásilo nejen k odkazu řady C111, ale vlastně tak trochu i k onomu vzpomínanému Sauberu. Do útrob se dostal celohliníkový vidlicový dvanáctiválec se čtyřventilovou technikou a rozvodem DOHC, pocházel sice z „žehličky“ SL R129, ale samozřejmě našel svoje místo podélně uprostřed.

Podčtvercový agregát (89 x 80,2 mm) se šedesátistupňovým úhlem rozevření dával z objemu 5987 cm3 při kompresním poměru 10,0:1 300 kW (408 k)/5200 min-1. Vnitřní strany válců byly potaženy Nikasilem. Palivo dopravovala dvojice elektrických čerpadel.

Šestistupňová přímo řazená převodovka ZF se starala o přenos 580 N.m točivého momentu v maximálních 3800 otáčkách na zadní nápravu. Pohonná jednotka s původně 290 kW byla tedy dodatečně upravena, ale pouze lehce, rychlostní skříň dostal stříbrný bolid jinou

Fotogalerie C112

Translate »